Římskokatolická
Farnost Protivanov


Historie naší farnosti a kostela

Úvod

Lidská obydlí se na území Protivanova začala objevovat na přelomu 13. a 14. století, ale první písemná zmínka o obci se objevila až roku 1505, tedy za více než 100 let. O životě našich předků během těchto sta let se tedy můžeme jen dohadovat.

Připomeňme jen ze školních hodin dějepisu, že konec 13. století je označován jako vrcholný středověk, veškerá moc je v ruku šlechty a církve. V Čechách vládnou Lucemburkové Karel IV. a po něm jeho syn Václav IV. (zemřel roku 1419). Vznikají známé církevní řády (dominikáni, františkáni). 13. a 14. století je v církevních dějinách ve znamení rozkvětu. Každá obec ve středověku měla také svého pána, šlechtice. Protivanov patřil do boskovického panství. Majitelem boskovického panství nebyl v té době nikdo jiný než právě rod pánů z Boskovic.

Víra byla pro středověkého člověka nedílnou součástí života. Je tedy velmi pravděpodobné, že i Protivanov měl svoji kapli nebo kostel, zřejmě i faru a svého duchovního správce, faráře.

První písemná zmínka o protivanovském kostelu a faře pochází až z roku 1547. Boskovický hrad a celé panství tehdy Kryštof z Boskovic prodal německému rodu Ederů. Novým majitelem panství se stal Šimon Eder ze Šťávnice.

V té době byla situace církve v Evropě zcela jiná, než před 150 lety. Rozkvět přešel v krizi. Proti velkému majetku církve, marnivému životu církevních hodnostářů a prodávání odpustků, ale také proti dalším nešvarům vystoupila řada kazatelů po celé Evropě. Vzpomeňme na našeho Jana Husa nebo německého Martina Luthera. Nastalo období reformace a vzniku nových, tzv. protestantských církví (luteráni, kalvinisté a další)

Šimon Eder, nový majitel panství, byl luterán. Poddaní tedy museli přijmout jeho víru. Fara v Protivanově byla obsazena luteránskými pastory. Ve víře našich předků se zřejmě žádný zásadní obrat nekonal, hlavní rozdíl mezi katolíky a utrakvisty byl především ve způsobu svatého přijímání (utrakvisté přijímali podobojí, tedy chléb a víno, katolická tradice byla ustálená na přijímání chleba, jak je to obvyklé i dnes), a dále v uznání či neuznání hlavy církve – papeže.

Po Šimonu Ederovi zdědil panství jeho syn Vít. Ale už roku 1567 se novým majitelem panství stává rytíř Jaroslav Morkovský ze Zástřizl. Jeho rod vlastnil hrad i panství 120 let. Na začátku 17. století se majitelem panství stal Václav Morkovský ze Zástřizl, který byl horlivým katolíkem. Na svém panství nesnesl jiné vyznání než katolické a luterány ze všech far v panství dal vyhnat. Jelikož ale neměl tolik katolických kněží, duchovní správa farnosti se vykonávala z Boskovic. V okolí začali působit jezuitští misionáři a v Boskovicích dokonce i svatý Jan Sarkander.

Jenomže fara i kostel bez správce chátraly. Kostel měl podle písemných záznamů v roce 1672 jen jeden oltář, jeden stříbrný kalich, tři zvony a dva ornáty. Farní polnosti, z jejichž výtěžku se fara vydržovala, měla v užívání vrchnost. Fara byla na spadnutí.

Po neustálých výtkách vrchnost obnovila v Protivanově samostatnou farnost r. 1706. Fara musela být v tak špatném stavu, že se zde nedalo bydlet, ovšem kde kněží bydleli, nám není známo. (Nepřipomíná vám to něco? Historie se zkrátka opakuje. My jen můžeme s jistotou tvrdit, že tehdejší pan farář zcela jistě nebydlel ve školce:-))

Roku 1687 zemřel poslední z rodu Zástřizlů, Jan Bohuš. Panství přešlo na jeho padesátiletou vdovu Zuzanu a posléze je nerovným sňatkem získal vdovin druhý manžel, teprve čtyřiadvacetiletý Valter Xaver z Ditrichštejna. Jeho syn Leopold se poté stal významným patronem naší farnosti.

Roku 1760 nechal postavit novou faru.

Nový kostel

V roce 1771 propukl požár v domě č. 31 rolníka Vybíhala. Požár se rychle rozšířil a za oběť mu padl kostel i nedávno vybudovaná fara. Podle pověsti se z hořícího kostela podařilo zachránit jedinou památku: pozdně gotickou plastiku zobrazující svatou Annu s Ježíškem v náručí a před ní klečící postavu P. Marie. Obraz se však do nového kostela nevrátil, ve svém domě jej přechovávala jedna protivanovská rodina.

V roce 1772 už měl Protivanov nový kostel i faru. Je pravděpodobné, že obojí bylo vybudováno na místě původního kostela a fary, neboť církevní budovy zpravidla respektovaly původní umístění.

Kostel má pravoúhlý presbytář se zaoblenými rohy. Presbytář neboli kněžiště je přední část kostela vyhrazeného kněžím (kněz lat. presbyter), s oltářem, obětním stolem a pulpity, tzn. pulty ke čtení písma. Presbytář je od hlavní lodě kostela oddělen tzv. vítězným obloukem a schůdkem, dříve zde bývala i mřížka oddělující oba prostory.

Po severním boku presbytáře je přistavěna stará sakristie, která se nyní používá jako Boží hrob, na jižním potom nová sakristie, která vznikla roku 1853. Nad oběma sakristiemi jsou oratoře. Oratoř znamená v češtině vyvýšené a oddělené místo k modlitbě v kostele, určené především pro šlechtu. S presbytářem jsou oratoře spojené okny.

Zvenčí mají kostelní loď i presbytář vpadlé pravoúhlé výplně, rámy ústící do podstřešní římsy.

Původní kostel měl jen věž nad průčelím kostela, s bočním točitým schodištěm po severní straně. Pro havarijní stav musela být věž v roce 1905 zbořena a místo ní byla vystavěna nová. Zároveň vznikly boční patrové prostory, jež jsou kryté pultovými střechami. V severní prostoře je točité schodiště na kůr a půdu, jižní prostora vytváří boční síňku a v poschodí rozšířený kůr.

Zvoniční patro má protaženou jehlancovou střechu, která mívala eternitový kryt, roku 1992 byla nově osazena měděným plechem. Zvenčí jsou ciferníky hodin.

Menší vížka na kostele, tzv. sanktusová, je čtyřbokého tvaru. Měděný plášť má od roku 1984.

Interiér kostela se vyznačuje pruskými klenbami na pasech spočívajících na plochých pilastrech s nevýraznými římsami. Hudební kůr s prohýbaným plným parapetem spočívá na třech obloucích nestejného rozpětí. Okna kostela jsou obdélná, jetelově zaklenutá.

Jedna perlička, týkající se nejstarší části kostela: tou je renesanční ostění dveří staré sakristie (čili lidově řečeno „futro“ Božího hrobu). Řekneme-li renesanční, znamená to, že může pocházet přibližně z let 1600 – 1609, je tedy až o 170 let starší, než základní kámen kostela. Na ostění jsou patrná písmena V M Z K K, která znamenají monogramy šlechtice Václava Morkovského ze Zástřizlí a Kunky z Korotína, majitele boskovického panství a jeho ženy. Václav Morkovský zemřel v roce 1609 a vyznáním byl český bratr, tedy protestant. Neví se zcela jistě, jestli bylo ostění přeneseno ze starého kostela nebo odjinud. Nejpravděpodobněji se však jeví domněnka Josefa Sedláčka (současného ředitele školy), kterou uvedl ve své diplomové práci o dějinách Protivanova (1977). Z důvodů úspor bylo ostění přemístěno z boskovického hradu, který byl od roku 1733 rozebírán na stavivo. Tak se stalo, že v našem katolickém kostele máme věčnou památku na protestantského šlechtice.

Interiér

Interiér kostela se vyznačuje pruskými klenbami na pasech spočívajícími na plochých pilastrech s nevýraznými římsami.

Z vnitřního zařízení je původní pouze mramorová křtitelnice.

Do konce 19. století vypadal vnitřní prostor kostel zcela jinak než dnes. Hlavní oltář ve stylu klasicismu měl prý svatostánek se dvěma adoranty (klanějící se andělé) a masivní kříž. Ten byl později umístěný na jižní straně kostela.

Kostel měl dva menší oltáře: sv. Barbory a sv. Jana Nepomuckého. Stávaly nejprve v bočních obloucích lodi, v roce 1852 byly přemístěny na strany vítězného oblouku. V roce 1969 byly údajně pro hnilobu odstraněny. Pseudorenesanční retabulum (oltářní nástavec obsahující sochy, reliéfy či obrazy) u Panny Marie Lurdské a obraz Svaté rodiny, práce od Šichana z roku 1896, byly rovněž odstraněny.

Hlavní oltář pseudorománské tyrolské práce se datuje k roku 1894. Velký obraz uprostřed znázorňuje narození Panny Marie (ano, to děťátko uprostřed je Maria, a ne Ježíšek, jak se mnozí mylně domnívají.) Byl namalovaný ve Vídni roku 1854 a je kopií italské předlohy. Na hlavním oltáři jsou také sochy svatého Josefa, pěstouna Páně (drží v ruce lilii) a svatého Aloise, patrona mládeže. Svatého Aloise poznáte podle jáhenského (nebo ministrantského) oděvu, v rukou drží kříž. U svatostánku jsou sochy dvou adorantů. Nejsou původní, ti byli uloupeni v roce 2002. Místo nich se ke svatostánku nastěhovaly dvě sošky z oltáře Božího hrobu, proto do výklenků tak úplně „nesedí“ – jsou o něco menší než originály.

Dva malé reliéfy v dolní části oltáře představují biblické příběhy: Abrahámovo obětování syna Izáka a oběť kněze Melchizedecha.

V horní části oltáře je socha Krista.

Obětní stůl je zdoben reliéfem poslední večeře. Byl pořízen P. Burdou kolem roku 1984. Do té doby kněz proměňoval chléb a víno na hlavním oltáři před svatostánkem, zády k lidem.

K zařízení presbytáře patří také ambon – pultík na čtení Písma svatého, který je ozdoben plastikou ve tvaru otevřené knihy s biblickým textem. Byl pořízen současně s obětním stolem.

Kazatelna byla zhotovena žďářeňským stolařem Markem v roce 1888.

Sochy sv. Cyrila a Metoděje byly kostelu darovány roku 1863. Stály nejprve po stranách hlavního oltáře, pak byly přemístěny k pilastrům presbytáře a od roku 1969 stojí tam, kde je známe dnes.

Nalevo od presbytáře se nachází Boží hrob. Původní, nevyhovující Boží hrob byl nahrazen novým, tedy současným, od firmy Riefessser v Tyrolsku roku 1892. Od stejné firmy je také současný hlavní oltář i oba bývalé boční oltáře, o nichž jsme již psali.

Křížová cesta byla zakoupena roku 1854, roku 1923 byla opravována. Roku 1934 byla pořízena nová. Mnozí z vás si jistě vzpomenou, že do oprav kostela za působení o. Kohoutka visely obrazy křížové cesty jinde. V současnosti jsou umístěny tak, aby byly dobře viditelné z lavic. V roce 2002 zloději odcizili tři obrazy z této křížové cesty (8.-10. zastavení), později byly nahrazeny kopiemi.

Je zajímavé, že zastavení křížové cesty jsou uspořádána v kostele proti směru hodinových ručiček. Obvyklejší je opačné uspořádání, všimněte si toho například v kostele ve Sloupu nebo ve Žďárné.

Oltář Panny Marie Lurdské je z roku 1887 v empírovém slohu, dnešní podoba je doznala změn. Poslední výraznou změnou bylo vytvoření kamenného výklenku pro sochu symbolizující jeskyni. Stalo se tak při velké opravě interiéru kostela v devadesátých letech. Růženec na soše je darem od někdejšího faráře P. Františka Kozára z jeho pouti do Lurd v roce 1992.

Na pravé straně kostela stojí oltář Panny Marie Bolestné. Socha byla zakoupena v Brně v roce 1944 a dřevěný oltář pod ni zhotovil místní truhlář A. Sedlák.

Varhany z původního kostela dosloužily v roce 1853 a byly pořízeny nové. Ty byly dost poničené za první světové války, kdy jim byly v roce 1917 odebrány píšťaly. Další nové varhany, pneumatické, byly v kostele posvěceny v roce 1944. V roce 1979 byly vyměněny za další varhany, které v kostele znějí dodnes. Tyto varhany byly převezeny z kláštera v Kroměříži. Přivezeny byly krátce před poutí a už se nestihlo provést ladění. Naladění varhan bylo provedeno až v roce 2010 při jejich generální opravě.

Opravy chrámu

Nejvýznamnější změna ve vzhledu kostela se udála roku 1905. Původní věž byla v havarijním stavu a hrozila zřícením, proto byla stržena a vystavěna nová. Současně s věží se vybudovalo nové průčelí kostela: vstup na kůr na levé straně a síňka na pravé straně.

Kostel se opravoval zevnitř i zvenčí r. 1928. Byly pořízeny nové okapy a kostel byl celý nově vymalován.

Roku 1932 nastala pro naše předky významná událost. „Byl to ten slavný den, kdy k nám byl zaveden elektrický proud, byl to ten slavný den, kdy k nám byl zaveden elektrický proud! Střídavý, střídavý, silný elektrický proud...“ Bohužel z kroniky není zcela jasné, kdy došlo k elektrifikaci kostela. P. V. Grmela uvádí ve své publikaci rok 1930, to je ovšem mylný údaj.

Střecha kostela se obnovovala několikrát. V roce 1852 dostal kostel novou šindelovou střechu. Tato byla nahrazena v roce 1949 a to 24 000 kusy bobrovky. V té době za ni farnost i s dovozem zaplatila 66 000 Kčs. Poslední oprava střechy proběhla v roce 2006.

V roce 1957 se farnost pustila do další velké opravy: bylo třeba vyrovnat kamennou podlahu v kostele a vyřešit problém s velkou vlhkostí. Tehdejší farář P. Josef Klíč si v kronice postěžoval, že vlhkost v kostele byla taková, že v létě teklo ze zdí a hostie proměněné při nedělní ranní mši při požehnání odpoledne byly zkroucené vlhkostí. „Nevím, kde jsem to slyšel, že v takových případech je nejlepší podlaha parketová,“ zapsal P. Klíč do kroniky. Proto byla původní kamenná podlaha zalita betonem, na něj byla položena asfaltová vrstva a izolační papír, druhá vrstva betonu a poté položeny parkety. Kostel byl zevnitř vymalován, opravila se křížová cesta a na novou podlahu byly postaveny nové lavice. „V krátké době se ukázalo, jak se udělalo dobře. Konec vlhka, sucho v kostele a v době zimní hodně tepleji. Dnes takový kostel mnozí návštěvníci závidí a bylo jich hodně i z řad kněžských. A každý to obdivuje.“

V roce 1968 bylo největší starostí farnosti zabránit tomu, aby se kostel nezbořil. Klenba se trhala, zdi se vychýlily. Proto musel být kostel stažen, klenba upevněna na betonovou skořepinu a střecha věže zakotvena. Do kostela se zavedla akumulační kamna. Kostel byl zevnitř i zvenčí opraven a vymalován.

Významná oprava vnitřku kostela proběhla v 90. letech za P. Kohoutka. Provlhlá vnitřní omítka byla nahrazena sanační a kostel byl celý vymalován. Oprava venkovní fasády pak proběhla v letech 2006- 2008.